Zápisky

VENKOVSKÉ DĚTI SPORTUJÍ?

Jestli máte pohybově nadané dítě či ambice mít z ratolesti sportovní hvězdu, počítejte s tím, že na vsi budete koukat. Zapomeňte na pestrý výběr nebo přestupy z blbého klubu do blbějšího. Prostě berete to, co je. Buď máte kliku anebo prachy a čas na dojíždění do větších měst. Jasně, z Hostivaře na Letnou je to taky lán cesty, ale mezitím se kromě dopravní sítě rozprostírá i moře možností. Snad i proto většina dětí na vsi chodí na hasiče (Martinko, ti dobrovolní jsou skutečně něco jiného než ti namakaní pěkní hrdinové z Modřan), což je spíše takový venkovský folklór, do Sokola (vůbec nic proti, naopak) a aerobik (pardon, ale všechno proti).

(…)

Onehdy přišel náš šestiletý Messi domů, řka, že zbožňovaný fotbal hrát nechce, protože nemá zapotřebí, aby na něj někdo sprostě hulákal. Ulevilo se mi, že s tím přišel sám. Nemusela jsem být v roli matky hydry, která mu bere to, v čem vyniká a co miluje. Znechutil mu to ten, který mohl být jeho vzorem. Jenže jak vzhlížet k autoritě, jejíž rétorika se omezuje na řev a věty jednoduché, typu „Dej si dvacet.“ či „Hrajete na h**no.“? Ani při nejlepší vůli si z trenérových rad nemohl vzít nic kloudného. Zatímco některé rodiče bachař bavil, ba rozesmíval, jiní mu na tribuně tiše spílali. Nikdo se však neozval. Jedna z maminek mi to vysvětlila: „Chce je něčemu naučit, že na ně řve…pche…je to přece normální chlap. Kdyby bylo na mně, tak ať mu jednu vrazí. Nevím, jak vy, ale já nechci mít doma žádnou bábovku.“ Já taky ne! Ale čert to vem. Lolek přestoupil zpátky do vesnického klubu, kde mezitím vyměnili trenéra za chlapa, co se umí na děti usmát a je po starostech.

To s Bolkou je to horší. Vybrala si krasobruslení. A to je teda něco. U těch hospodskejch týpků, co kopou do míče, aspoň víte, na čem jste, navíc se hraje v kdejaké díře, ale kraso? Po tři čtvrtě roce jsem komunikaci s trenéry znechuceně utnula. Štafetový kolík převzal Evžen s tím, že nechápe, proč se tak rozčiluju, stačí přece trocha diplomacie a budu zírat.
Opravdu. Zírala jsem – zabalil to po dvou měsících. A Bolka? Ta si kraso miluje dál. Proč by taky ne.
Zbývá nám tedy jediné. Podporovat ji, vydržet a doufat, že jí to zhnusí sami. Nakročeno mají slušně.

Zápisky

NEJSLADŠÍ ROMANTICKÁ VEČEŘE

Obvykle si k výročí, když si teda na něj vzpomeneme, dáme s Evženem pusu a jsme na sebe ten den milejší. To se ale nepozdává našim dětem, které nám připravily romantickou večeři.  V dopise, který jsme od nich obdrželi, stálo, že se musíme hezky obléct, odevzdat telefony, až po jídle si rozbalit dárečky a těšit se na překvapení. „Pak vás necháme o samotě, abyste si mohli dávat pusy,“ spiklenecky se usmívaly a předpubertální Bolka dodala: „což je teda pěkně nechutný.“
Museli jsme odejít nahoru do ložnice a čekat. Trvalo to dlouho. Skoro jak na Ježíška. Vzpomínajíc na svý dětství jsem se rozněžnila, pak rozechvěla, abych se po příchodu do kuchyně dojala úplně. Z bedny se linul Vivaldiho cajdák, stůl, který je středobodem naší domácnosti, tudíž bývá málokdy vidět, jak je pěknej, byl prostřený, nechyběla zapálená svíčka, ubrousky, jídeláky a dopis k výročí.
Jakožto předkrm se podávaly jahody se šlehačkou, hlavním chodem byl chleba s nutelou nebo s džemem. Na závěr večeře jsme k heřmánkovému čaji museli cucat karamelu coby dezert.
Pak jsme si rozbalili dárečky – Evžen dostal modré čokoládové bonbóny a já růžové. Zasnila jsem se a lovila v paměti, jestli máme v lednici kyselý okurky a jak si je nenápadně vzít. Mým chuťovým fantaziím zatly tipec děti a jejich překvapení, které nám obřadně předaly  –  drahou bonboniéru s čokoládovými srdíčky. Musíme jim zvýšit kapesné, napadlo mě ihned, aby mě vzápětí můj vnitřní skrblík napomenul, že stačí, když jim ho budeme dávat pravidelně.

Děti nás celou tu dobu pozorovaly, jestli jíme, pijeme, cucáme, mlsáme, vyptávali se, jak se nám to líbí, zda jsme spokojení a napomínaly nás, ať laskavě neprskáme smích do nutely. My se přitom s Evženem na sebe jen nepřetržitě culili jak dva puberťáci. Bylo nám tak dobře, že na slíbenou samotu jsme všichni nějak tak zapomněli.

Nikdy v životě jsem nezažila a myslím, že ani nezažiju, krásnější romantickou večeři.

Zápisky

TA DREDATÁ

Proboha. Opravdu moji kariéru dredařky ukončí veš dětská?
Volám svojí pečovatelce o dredy. Buď mi to za sedm hodin rozčešou na mikádo a pak si budu patlat na hlavu Diffusil anebo půjdu dohola.

Vybírám menší zlo. Lustruju holohlavé ženy. Ze Sinead slevím na Sigourney, ze Sigourney na Natalii. Hm, takhle božsky jako ony vypadat nebudu, ovšem nevzdávám to. Zprvu s ostychem, posléze s nadšením sjíždím fotky žen po chemoterapii – před a po. Všechny vypadají nádherně. Fakt. Všechny. To mi dodá odvahu.
Vezmu si nůžky. Šmik. Jeden dred, druhý, třetí…sedmačtyřicátý. Namísto slz, které jsem očekávala, se dostavuje frenetická radost. Ve chvíli, kdy na mne ze zrcadla zírá Hošek z Plexis si beru Evženův strojek a začnu si tu svoji hrbolatou hlavinku holit. Jenže strojek je z Lidlu a já měla sedm let dredy. Někde to přístroj vybere na 4 milimetry, jinde na centimetr i víc. Vlasy mi trčí nahoru a nehybné budou po další týdny. A protože mi dřevění ruka a za chvíli přijedou děti, nechám svůj nový look Vstanu a jdu být.
Lolek se okamžitě rozbrečí a odmítá mi dát pusu. Bolka, která mě opakovaně žádala, ať si je shodím, poněvadž rodičce její nejlepší kamarádky se to nelíbí, se raduje, že konečně zapadnu mezi ostatní matky i lidi. Zhruba dva týdny jsem místní celebritou. Dredy asi musely být tady u nás velké haló, protože když jsem se ocitla ve vzdálenějším maloměstě, ptali se mě úplně cizí lidé, kam jsem dala vlasy.

Když mi je onehdy známá zašmodrchala (díky, Bety), netušila jsem, jak moc se změní přístup lidí. Co se týče obchodů a institucí, bylo fuk, jestli jsem na vsi nebo ve městě. V obchodech mi byly prodavačky obvykle v patách, jestli něco nečórnu, na úřadech záleželo, na koho natrefím. Když jsem brávala děti, odcejpalo to líp, jakoby se úředníci nad nebožátky slitovávali, že vyfásly takovou matku.
Co se týče lidí na ulici, tam už byly rozdíly mezi venkovem a maloměstem či městem citelné. Mladí se ptali, kde seženou hulení, starší mi do jednoho tykali. Kdysi tu na mě pořvával, cože to jsem za maškaru a špínu, domorodý důchodce s brežněvovským obočím a nejspíš i se sovětským smýšlením, soudě dle prestiží, tesilek a řady neomaleností, kterými mě a Evžena častoval jen proto, že jsme z Prahy. Šermoval u toho prostředníkem tak okatě, že se mě Bolka s Lolkem pak neustále vyptávaly, zda to vážně patřilo mně.
Jestli to někdo další řešil, nevím, pokud ano, tak klasicky. Ale o drbech a drbnách někdy jindy. Ostatně dredy nedredy, jsme z Prahy a to jako stigma stačí. Vlastně mám kliku, že nejsem černoška, to se fakt neututlá ani neostříhá.

( … )
Přestaly se mi zdát sny o tom, jak mi vlajou vlasy.
Evžen mě zase hladí po vlasech a prodavačky mi vykaj.
Puberta skončila.

Zápisky

ŘÍKAJÍ MI PANČELKO!

Potřebuju novou a jinou energii. Ze dne na den jsem učinila pracovní obrat o 180° a na půl roku se odklidila do jinýho světa. Mám za sebou prvních devět dní. Když přijdu domů, jsem úplně vyřízená. Sednu si do křesla a zírám na protější zeď.

1. den
„To je hovno, tohle je mámy a tady bráchy,“ nejde přeslechnout Adriana, který kamarádům ukazuje svůj obrázek, zatímco mě Honzík ujišťuje, že si v kuchyňce nedělá místo na krájení zeleniny, ale na porcování medvídka. Nemůžu si pomoct, je mi plyšáka líto.
„Nebude ho to bolet?“ snažím se ho zachránit. Kluk se na mně užasle podívá.

2. den
Hodinu a půl. Takhle dlouho dokáže mít Ríša v ruce imaginárního joysticka, vydávat zvuky války a střílet ufony. Abyste dosáhli stylovosti, musíte mít na sobě pyžamo Star Wars.

3. den
Poslední je dnes Ládík. Kouká z okna a zahlédne, že přichází máma. Mám radost, že už půjdu domů. Ládík ji má taky. Tleská a skanduje: Ta-blet, ta-blet, ta-blet.

4. den
„Pančelko, otevřeš mi laskavě to pivo?“ řehtá se Pavlík, když mu otevírám pacholíka.
„Jdu s pískem,“ oznamuje mi.
„Pančelko, to pivo je teplý jak ..….“
„Pavlíku, copak dělá tvůj tatínek?“
„Je primář v nemocnici.“

5. den
Vašek je integrovaný, má Aspergera, musí se na něj jinak nebo ho chytne amok. Felix je ze speciální třídy a občas ho vyfasuju na odpoledne. Nesnese přítomnost jiných dětí. Je to stále hra anebo Vašek Felixe škrtí? /pozn. říct Evženovi, že se mýlí, že jsem velmi trpělivá a diplomatická osoba/

6. den
Několika rodičům bych nenechala podržet ani koloběžku, jiní neodloží mobil ani při vítání s dětmi, které po nich celé dny vzdychaj. Pár jich na mě pohlíží svrchu, obzvlášť jedna nána, co nosí podpatky v -10 °C a jedna „Staženej ksicht“. Dva tatínci se na mě hezky usmívaj a jeden se mnou otevřeně flirtuje, což mě uvádí do rozpaků, protože se navzdory svému věku ještě furt červenám.

7. den
Za těch pár dní jsem ošetřila jeden rozseklý ret, pohmožděný prst, krvavý škrábanec a zamáčkla tři boule. Vytrhla jsem jeden zub, pofoukala šest bebí, ukonejšila pět dětí a usmířila pětadvacet hádek. Složila jsem dvanáct vlaštovek a snědla tři fiktivní večeře. Dostala jsem sedm obrázků princezny v černých šatech, jeden obrázek velryby, kočky, moře, tří domečků, hovna v prachu (ano, od Adriana) a raketu z lega. Zasloužila si jedno odstrčení, jedno škrcení jakožto projev sympatií, jedno špitnutí miluju tě, dvě pusy, několik objetí a jeden návrh k nastěhování. Zaslechla jsem geniální dětské hlášky a taky smutnej životní příběh teprve pětiletý holky. Neustále přepočítávám děti.

8. den
Začala jsem pískat na prsty. Kolegyně se mě ptá, jestli mě někdy může poprosit, abych v případě potřeby zahvízdala i na její děti.

9. den
Ztratila jsem hlas. Těžká laryngitida. Mám ideálně týden mlčet. Evžen jen těžko zastírá radost.


Čtu si to po sobě. Ty bláho. ZE MĚ JE FAKT PANČELKA VE ŠKOLCE!?

Zápisky

BÝT CIZINKOU

Cizinkou jsem byla dvakrát v životě. Poprvé to bylo ve Státech, kam jsem coby třiadvacetiletá studentka odjela se sto dolary v kapse se svým dnes už manželem. Ta stodolarovka byla naše společná a v zemi zaslíbený jsme ji chtěli rozmnožit a pak procestovat Jižní Ameriku. Špatnej plán. Na rok jsme skejsli na pravym americkym zapadákově uprostřed Floridy a vystřídali řadu podnájmů. Co se neměnilo, byl nekonečnej obzor, bouřky, co začínaj a končej s přesností šinkansenu, aligátoři v každý louži a redneci.

U jednoho takovýho rednecka jsme pár tejdnů bydleli. Sice zažil Woodstock, ale kromě lásky, míru a porozumění mu éra hippie nabídla i slušný vysmažení mozku, soudě podle toho, jak moc bejval mimo. Jednou měl tak fajnový rozpoložení, že nám vyhodil prostřenou večeři do koše a chvilku na to jsme letěli i my – na ulici.
Neměli jsme už ani tu stodolarovku a tak jsme si vzpomněli na ikonu pubescentů a stejně jako Bukowski jsme se před světem zašili do toho největšího pajzlu široko daleko. Zatímco jsem štkala promile na baru hospody Why not lounge, dala se se mnou do řeči velmi elegantní postarší dáma. A protože se vážně zajímala, líčila jsem jí tu naší americkou můru. Občas jsem to škytání jedenácti anglických slovíček, co jsem uměla, proložila hereckými etudami. Když jsem se asi tak popatnácté sesunula z barové židličky, abych jí zahrála skeč, proč jsme v Americe, a proč naši večeři teď žerou krysy, nadšeně zatleskala a pronesla: „Budete bydlet u mě.“
U Petrušky, jak jsme jí říkali, jsme žili tři měsíce než nám kultivovaně naznačila, že jsme sice sweet hearts, ale taky je načase vypadnout.

Ze svrabu nám ve Státech pomohla řada lidí a byly jim fuk jejich vlastní předsudky: jakože jsme z dost pochybný země, kde nejsou asfaltový silnice, kreditky, stromy, jezdíme na koních a holky si neholej nohy a podpaždí. Stačilo zajít do baru, předvést, jak se ty jejich pitchery s ledovym „pivem“ chlemtaj po česku a stala se z nás velice populární dvojka.
Naše asimilace tam trvala několik týdnů. Tady v Čechách, 60 kilometrů od Prahy, jsme cizinci pár let, ačkoliv jsme šli na to dost podobně.

See ya later alligator,
Vaše Brenda Volšová

ps.: Foto je pouze ilustrační

Zápisky

PITOMEJ SILVESTR?

I když bych to asi zvládla, chci se s bolavými zády kroutit radši doma. Navíc mám rozečtenýho Houellebecqa, a tak navrhuju Evženovi a dětem, ať jdou na silvestrovskou návštěvu sami. Aspoň se projdou lesem a za pár hodin je autem vyzvednu, abychom si společně připili na zdraví.
Jenže.
Ve ztichlém domě po mně nikdo nic nechce, v kamnech praská dřevo, upíjím čaj a zachumlaná pod dekou si čtu. Představa, že takhle šťastná můžu být ještě další hodiny, je tak báječná, že píšu zprávu, ať tam zůstanou klidně do rána. Evžen mě ujišťuje, že dorazí před půlnocí. Já jeho, že to vážně není potřeba.
(…)
Budí mě sms: Haló, žiješ? Nejsi k dostižení. Zůstáváme nakonec i na přípitek. Přijedeš?“
Je 23:42.
Na to, jak jsem se prsila, mě proti mé vůli popadne strašná tíseň. Ačkoliv jsem tuze ráda sama, teď se mi to ani za mák nelíbí. Zoufalost mě dožene k absurdní činnosti – začnu mýt nádobí. Ten fakt, že dělám jakoby nic, mě rozpláče. Nápad, že bych se doplazila do káry a uřvaná si přijela přiťuknout, zamítám.

První rachejtle. Lísá se ke mně nervózní fena. Hurá. Pomazlím se s ní a bude mi hej. Ponořila jsem obličej do huňatýho odevzdanýho těla, což mě rozeštkalo ještě víc. Na psí strach radši kašlu a sobecky se zaměřuju na ten svůj.
Usedám ke kompu. Z pocitu opuštěnosti se totiž vypíšu. Tak. To je ono. Dech se zklidňuje a po pár řádcích je mi fajn. Sakra. Mrkla jsem dolů na lištu – 0:00, 1. 1. 2017. Pitomej Silvestr. Nejenže chlastaj i ti, co to neumí a lidi si hrajou na válku, ale ještě kvůli němu budu na středně stará kolena brečet?!
Hlavou mi šrotují myšlenky, které balancují mezi sebemrskačstvím a motivačním koučinkem: Já, kráva. Kdy jsem se naposledy cítila opuštěně? Vždyť si to chtěla. Co blbneš, je to jen Silvestr. Vzaly si děti šálu a rukavice?

Je 0:30. Bouchaj na dveře. Cítím v tom naléhavost alá maminečko naše, už jsme u tebe anebo jsem zvockla? Chce se mi dělat Zagorku, ale jakmile spatřím Evžena, padnu mu kolem krku a rozvzlykám se. Hladí mě po vlasech a konejší. „Mamíí, tebe to tak bolí?“ ptaj se děti a hupsnou mi na záda, aby otestovaly moji pravdomluvnost. Šmarjá, mě je tak dobře!
Připíjíme si Lesní jahodou a já mám pocit, že jsem prožila jeden z nejlepších Silvestrů.

 

Jen to dobré do nového roku Vám přeju,
Vaše Brenda V.

Zápisky

JSEM BRENDA VOLŠOVÁ

Na vesnici jsme s mužem utekli zhruba před osmi lety. Dohnala nás k tomu tehdy roční dcera, moje vystřízlivění z desetiletýho mejdanu a garsonka v paneláku. Navíc se mi jako holce z baráku zastesklo po zahradě, silnejch zdech a volume doprava. Zatímco se někdo hledá na cestách, já znovuobjevila  sebe sama na vesnici.

Jako malý se mi líbil život Indiana Jones šmrcnutej Rumcajsem a Tarzanem. Chtěla jsem se upíchnout u (ideálně ještě neobjeveného) přírodního kmene, sžít se s nimi a napsat o nich odbornou vědeckou studii. Krapet jsem si to popletla a namísto etnologie a archeologie vystudovala kulturologii a předškolní pedagogiku. Ale to neva. Stejnak moje až závratně nastartovaná pařící kariéra dala na frak tý cestovatelský. Ta se smrskla jen na doložkový výjezdy s našima do tehdejší země Tita, stopování po Československu a roční pobyt na americkym zapadákově.

I tak si plním jeden z mých snů. Nepíšu sice o domorodcích z amazonského kmene Awá, ani o Evencích na Sibiři, ale o životě na českém venkově vzdáleném pouhých 60 kilometrů od hlavního města.

Jsem Brenda Volšová, můj muž Evžen a dětem – holčičce (9) a chlapečkovi (7) jména ještě vymyslím.

 

Srdečně mávám,
Brenda V.