Zápisky

A KOHO POHŘBÍME TEĎ, MAMINKO?

Vyrazili jsme s Evženem na kola. Stavujeme se na jedno. Na zahrádce si chlapi povídaj o kočkách, jak ta či ona ne/přežila svoji smrt. Historky jsou to bizarní, šokující i veselé. To ještě nevím, jaký má ta dokonalá dáma Synchronicita smysl pro humor.

Vracíme se domů. U popelnice leží modrý pytel na odpadky a pod ním čouhá cosi černýho.
„Ne, to ne,“ vykřikla jsem a rozplakala se. Lojzík. Našeho ani ne ročního kocourka srazilo auto a sousedé nám ho přinesli před branku (děkuju!).
„Běž mu to prosím tebe opláchnout,“ vzlykám a ukazuju na ucho, ze kterýho mu líně teče krev, „… aby až přijedou děti… ať ho takhlenc nevidí.“
Evžen šel a ve své důslednosti ho zlil celýho hadicí.
„Šmarjá, takhle budou vyděšený ještě víc,“ prohlížím si spařený sele v kočičím podání a přemýšlím, co teď s ním.

Přenesli jsme ho do obýváku. Evžen šel kopat hrob a já uchopila fén. Chvíli suším jednu stranu, pak ho otočím a druhou. Srst ne a ne uschnout. Trvá to dlouho. Zprvu ještě vzlykám a pak už se soustředím na práci. Hlavou mi vířej myšlenky: jak je svět nespravedlivej, jakej byl Lojza pašák, proč se ze smrti stala negace života a z pohřbů neosobní, sterilní a trapný dvacetiminutovky v krematoriu, a že tu fénuju mrtvýho kocoura.
Hm, musí se nechat, že po hodině a půl dlouhé kosmetice, jež v sobě zahrnovala kromě sušení, hlazení, krápění slzami i odborný narafičení lehce zdeformované hlavy, vypadá Lojzíček fantasticky. Jsem zvědavá, jak tu zprávu přijmou děti. Už nám sice umřelo pár zvířat, ale to byly ve věku, kdy smrti rozumí po svém. Kdysi, to byly Bolce asi tři, nám umřel taky kocour, a když jsme dokončily obřad (zpívalo se Já jsem z Kutné Hory, poněvadž se to zrovna učili ve školce), zatleskala radostně ručičkama a se zářícíma očima zvolala:
„A koho pohřbíme teď, maminko?“

Zachovaly se tak, jak jsem tipovala, jen Bolčina první reakce: „To si děláš prdel,“ kterou pro sichr zopakovala ještě jednou, asi aby bylo jasné, že slyším dobře, mě lehce zneklidněla. Nutno podotknout, že to bylo plné zoufalství, bezmoci a smutku, a že se později omluvila.

Ukázali jsme jim Lojzíka. Já si ho prohlížela se zalíbením a odborným okem novopečené funebračky, ony zdrceně a se žalem. Pak si k němu sedly, povídaly si s ním, vzpomínaly, plakaly,… Lolek po drahné době začal zvědavě prozkoumávat mrtvý tělíčko. Ptal se, proč je tak tuhej, jak to, že vypadá jako když spí, proč není vidět zranění a v kolik hodin se to stalo. Bolka se ptala v duchu Heideggera po jsoucnu a podstatě bytí. Výživné povídání.
U hrobečku už pak stály dvě klidné, vyrovnané a smutné děti, které se ani nepohádaly o lopatu. Do hrobu mu vložily obrázky, dopisy na rozloučenou, poupata z oblíbeného stromu a dvě hračky. Tentokrát zvolily Ach synku, synku a bylo po funuse.
Měls to hezký, Lojzíku!

 

Živě mává,
Brenda Kopfrkingl Volšová

 

Určitě si přečtěte i text, kde o Lojzíkovi píšu: KOTĚ. MLÁDĚ. DÍTĚ. MIMINO

Previous Post

You Might Also Like

Žádný komentář

Napsat komentář