Zápisky

SLZY NA VÁCLAVÁKU

Radši bych byla doma a hrála třeba i nekonečný Dostihy a sázky než se táhla 70 kiláků do Prahy, kde bude kosa a bambilion lidí. Anebo tak zůstat sama. Ach. Zalezla bych si do postele a četla si.

Je 17. listopadu. Jsme v backstage na Václaváku. Střídavě se to tu hemží kandidáty na presidenta, politiky, herci, muzikanty a rozmanitými mluvčími od ikony mladých, Kovyho, po idola starých, Hanáka. Mezi nima se motaj fotografové, televizní štáby a Lolek s Bolkou. Pozorujou ten mumraj, a když zrovna nepřiběhnou a neptaj se, jestli ten šedivej pán není náhodou ten vod nás z elektra (Pithart) a týpek v reflexní vestě americkej herec (sekuriťák), sledují svůj cíl.
Lolek chce bejt vidět v televizi a tak se producíruje u pódia a kamer. Bolka se snaží bejt neviditelná, aby si mohla opakovaně chodit pro nalámaný Polomáčené, co se tu podávaj ke kafi. Pak už je to ale neba a tak vyrážíme do ulic.

Víc než blízkost mediálních obličejů, vystoupení Kapitána Dema, fotka s Kovym, masa lidí, píšťalky nebo zapalování svíček, je zaujaly dva houmlesáci. Fascinovaně hledí na toho mladšího, kterej je na kaši a bojuje o holej život s nízkym betonovym sloupem. Snaží si na něj sednout, ale jak nemá balanc, padá, sklouzává, hází rybičky, valí se po zemi a řehtá se tomu na celý kolo tak, až ho odvedou fízlové. Druhej, tak šedesátiletej, se opírá o berle a sleduje přenos na obří plazmě. Pláče. Bolka do mě šťouchá a zírá na něj.
Začne se zpívat hymna a já vzpomínám, jak mi spolužačka cosi šeptá o nějakym Havlovi, jak nám soudružka zástupkyně strhává trikoloru, jak se ze dne na den přetransformovaly ruštinářky na angličtinářky a měly vztek, že jsme je hned neoslovovaly pančelko. Na Letnou a jak mě vzal táta naposledy v životě na koně a já se tím mořem hlav málem zalkla. Na herce Kemra, jehož jsem se jako malá holka bála a teď tu stál opodál, smál se a cinkal klíčema jako my. Na mýho prvního Silvestra mimo domov, bez našich a Menšíka, zato na Václaváku a s bráchou, co ten rok maturoval…

Kolik tak bylo tehdy našim? Kolem čtyřiceti. Panejo, jako teď mně. Už ne tak mladí, aby nevěděli, co chtěj a ani tak staří, aby si tu nabytou naději neužili. Plodný léta prožili za komančů a těšili se, jak jim bude ve svobodě dobře. Teď sotva vycházej s důchodem, všechno je nějak moc rychlý a při sledování večerních zpráv jim je na nic a tak maj strach. Nedivim se, že generace našich rodičů bývá tak často zklamaná, lhostejná i nasraná, a tak volí kdekoho anebo nikoho.

„Mami, ty brečíš?“
ptá se Bolka a já mám vážně v očích slzy. Dívám se na ni a nevím, co říct. Že mám nostalgickou? Že mě hymna a Modlitba pro Martu vždycky dojmou? Že jsem hrdá, že jsem Češka? Že jsem si náhle a plně uvědomila, jak spoustu věcí už nestihnu? Že moc dobře rozumím slzám toho bezdomovce?

A tak jsem jen řekla: „Jsem strašně ráda, že jsem tady s váma.“


Určitě si přečtěte ještě tohle: ŠTAMGASTI NA HRAD

Previous Post Next Post

You Might Also Like

Žádný komentář

Napsat komentář