Zápisky

KOŘENY

Před mnoha týdny jsem byla prvně ve speciální třídě. Čtyři autisté, jeden šestiletej schizofrenik a kluk, co má vzácnej syndrom se složitym názvem, jehož výsledkem je takovej lidskej pokroucenej uzlíček. Bála jsem se, jak sama sebe zvládnu.
Šla jsem s nima ven, krmila je, zajišťovala jejich bezpečí a ten čas byl tak na dřeň, že se mi od nich vůbec nechtělo.
Hluboký, nepřetržitý, krásný.
Když chytnete jejich oči, pozvou vás někam, kde je jasný jako facka, co je a není důležitý. Tenhle prožitek jsem si chtěla uchovat na časy, až budu mít zase divno u žaludku kvůli deadlinům, muzikantům, produkci, klientům nebo firmám, který po vás chtěj, abyste dělali pět povolání naráz za asistentskej honorář… Zkrátka, že ani tyhle skvělý práce, na který prej „lidi čekaj v kilometrovejch frontách“ nestojej za ten stres a setkávání s namistrovanejma pitomcema, který tomu šéfujou.

Už si nepotřebuju ukládat žádný pocity na pozdějc. Mám jasno. Ačkoliv jsem šla do školky jen na půl roku, abych si od toho všeho dáchla, zůstávám na zkrácený úvazek. Zbytek dne budu buď psát anebo lítat po kurtě s raketou v ruce a trénovat děti.
Jojo, vracím se ke kořenům. Takže to už jsem asi ofiko ve středním věku, ne?

 

foto: © Thomas Gowanlock

Previous Post Next Post

You Might Also Like

Žádný komentář

Napsat komentář