Zápisky

TA DREDATÁ

Proboha. Opravdu moji kariéru dredařky ukončí veš dětská?
Volám svojí pečovatelce o dredy. Buď mi to za sedm hodin rozčešou na mikádo a pak si budu patlat na hlavu Diffusil anebo půjdu dohola.

Vybírám menší zlo. Lustruju holohlavé ženy. Ze Sinead slevím na Sigourney, ze Sigourney na Natalii. Hm, takhle božsky jako ony vypadat nebudu, ovšem nevzdávám to. Zprvu s ostychem, posléze s nadšením sjíždím fotky žen po chemoterapii – před a po. Všechny vypadají nádherně. Fakt. Všechny. To mi dodá odvahu.
Vezmu si nůžky. Šmik. Jeden dred, druhý, třetí…sedmačtyřicátý. Namísto slz, které jsem očekávala, se dostavuje frenetická radost. Ve chvíli, kdy na mne ze zrcadla zírá Hošek z Plexis si beru Evženův strojek a začnu si tu svoji hrbolatou hlavinku holit. Jenže strojek je z Lidlu a já měla sedm let dredy. Někde to přístroj vybere na 4 milimetry, jinde na centimetr i víc. Vlasy mi trčí nahoru a nehybné budou po další týdny. A protože mi dřevění ruka a za chvíli přijedou děti, nechám svůj nový look Vstanu a jdu být.
Lolek se okamžitě rozbrečí a odmítá mi dát pusu. Bolka, která mě opakovaně žádala, ať si je shodím, poněvadž rodičce její nejlepší kamarádky se to nelíbí, se raduje, že konečně zapadnu mezi ostatní matky i lidi. Zhruba dva týdny jsem místní celebritou. Dredy asi musely být tady u nás velké haló, protože když jsem se ocitla ve vzdálenějším maloměstě, ptali se mě úplně cizí lidé, kam jsem dala vlasy.

Když mi je onehdy známá zašmodrchala (díky, Bety), netušila jsem, jak moc se změní přístup lidí. Co se týče obchodů a institucí, bylo fuk, jestli jsem na vsi nebo ve městě. V obchodech mi byly prodavačky obvykle v patách, jestli něco nečórnu, na úřadech záleželo, na koho natrefím. Když jsem brávala děti, odcejpalo to líp, jakoby se úředníci nad nebožátky slitovávali, že vyfásly takovou matku.
Co se týče lidí na ulici, tam už byly rozdíly mezi venkovem a maloměstem či městem citelné. Mladí se ptali, kde seženou hulení, starší mi do jednoho tykali. Kdysi tu na mě pořvával, cože to jsem za maškaru a špínu, domorodý důchodce s brežněvovským obočím a nejspíš i se sovětským smýšlením, soudě dle prestiží, tesilek a řady neomaleností, kterými mě a Evžena častoval jen proto, že jsme z Prahy. Šermoval u toho prostředníkem tak okatě, že se mě Bolka s Lolkem pak neustále vyptávaly, zda to vážně patřilo mně.
Jestli to někdo další řešil, nevím, pokud ano, tak klasicky. Ale o drbech a drbnách někdy jindy. Ostatně dredy nedredy, jsme z Prahy a to jako stigma stačí. Vlastně mám kliku, že nejsem černoška, to se fakt neututlá ani neostříhá.

( … )
Přestaly se mi zdát sny o tom, jak mi vlajou vlasy.
Evžen mě zase hladí po vlasech a prodavačky mi vykaj.
Puberta skončila.

Previous Post Next Post

You Might Also Like

Žádný komentář

Napsat komentář