Zápisky

ŘÍKAJÍ MI PANČELKO!

Potřebuju novou a jinou energii. Ze dne na den jsem učinila pracovní obrat o 180° a na půl roku se odklidila do jinýho světa. Mám za sebou prvních devět dní. Když přijdu domů, jsem úplně vyřízená. Sednu si do křesla a zírám na protější zeď.

1. den
„To je hovno, tohle je mámy a tady bráchy,“ nejde přeslechnout Adriana, který kamarádům ukazuje svůj obrázek, zatímco mě Honzík ujišťuje, že si v kuchyňce nedělá místo na krájení zeleniny, ale na porcování medvídka. Nemůžu si pomoct, je mi plyšáka líto.
„Nebude ho to bolet?“ snažím se ho zachránit. Kluk se na mně užasle podívá.

2. den
Hodinu a půl. Takhle dlouho dokáže mít Ríša v ruce imaginárního joysticka, vydávat zvuky války a střílet ufony. Abyste dosáhli stylovosti, musíte mít na sobě pyžamo Star Wars.

3. den
Poslední je dnes Ládík. Kouká z okna a zahlédne, že přichází máma. Mám radost, že už půjdu domů. Ládík ji má taky. Tleská a skanduje: Ta-blet, ta-blet, ta-blet.

4. den
„Pančelko, otevřeš mi laskavě to pivo?“ řehtá se Pavlík, když mu otevírám pacholíka.
„Jdu s pískem,“ oznamuje mi.
„Pančelko, to pivo je teplý jak ..….“
„Pavlíku, copak dělá tvůj tatínek?“
„Je primář v nemocnici.“

5. den
Vašek je integrovaný, má Aspergera, musí se na něj jinak nebo ho chytne amok. Felix je ze speciální třídy a občas ho vyfasuju na odpoledne. Nesnese přítomnost jiných dětí. Je to stále hra anebo Vašek Felixe škrtí? /pozn. říct Evženovi, že se mýlí, že jsem velmi trpělivá a diplomatická osoba/

6. den
Několika rodičům bych nenechala podržet ani koloběžku, jiní neodloží mobil ani při vítání s dětmi, které po nich celé dny vzdychaj. Pár jich na mě pohlíží svrchu, obzvlášť jedna nána, co nosí podpatky v -10 °C a jedna „Staženej ksicht“. Dva tatínci se na mě hezky usmívaj a jeden se mnou otevřeně flirtuje, což mě uvádí do rozpaků, protože se navzdory svému věku ještě furt červenám.

7. den
Za těch pár dní jsem ošetřila jeden rozseklý ret, pohmožděný prst, krvavý škrábanec a zamáčkla tři boule. Vytrhla jsem jeden zub, pofoukala šest bebí, ukonejšila pět dětí a usmířila pětadvacet hádek. Složila jsem dvanáct vlaštovek a snědla tři fiktivní večeře. Dostala jsem sedm obrázků princezny v černých šatech, jeden obrázek velryby, kočky, moře, tří domečků, hovna v prachu (ano, od Adriana) a raketu z lega. Zasloužila si jedno odstrčení, jedno škrcení jakožto projev sympatií, jedno špitnutí miluju tě, dvě pusy, několik objetí a jeden návrh k nastěhování. Zaslechla jsem geniální dětské hlášky a taky smutnej životní příběh teprve pětiletý holky. Neustále přepočítávám děti.

8. den
Začala jsem pískat na prsty. Kolegyně se mě ptá, jestli mě někdy může poprosit, abych v případě potřeby zahvízdala i na její děti.

9. den
Ztratila jsem hlas. Těžká laryngitida. Mám ideálně týden mlčet. Evžen jen těžko zastírá radost.


Čtu si to po sobě. Ty bláho. ZE MĚ JE FAKT PANČELKA VE ŠKOLCE!?

Previous Post Next Post

You Might Also Like

Žádný komentář

Napsat komentář