Zápisky

BÝT CIZINKOU

Cizinkou jsem byla dvakrát v životě. Poprvé to bylo ve Státech, kam jsem coby třiadvacetiletá studentka odjela se sto dolary v kapse se svým dnes už manželem. Ta stodolarovka byla naše společná a v zemi zaslíbený jsme ji chtěli rozmnožit a pak procestovat Jižní Ameriku. Špatnej plán. Na rok jsme skejsli na pravym americkym zapadákově uprostřed Floridy a vystřídali řadu podnájmů. Co se neměnilo, byl nekonečnej obzor, bouřky, co začínaj a končej s přesností šinkansenu, aligátoři v každý louži a redneci.

U jednoho takovýho rednecka jsme pár tejdnů bydleli. Sice zažil Woodstock, ale kromě lásky, míru a porozumění mu éra hippie nabídla i slušný vysmažení mozku, soudě podle toho, jak moc bejval mimo. Jednou měl tak fajnový rozpoložení, že nám vyhodil prostřenou večeři do koše a chvilku na to jsme letěli i my – na ulici.
Neměli jsme už ani tu stodolarovku a tak jsme si vzpomněli na ikonu pubescentů a stejně jako Bukowski jsme se před světem zašili do toho největšího pajzlu široko daleko. Zatímco jsem štkala promile na baru hospody Why not lounge, dala se se mnou do řeči velmi elegantní postarší dáma. A protože se vážně zajímala, líčila jsem jí tu naší americkou můru. Občas jsem to škytání jedenácti anglických slovíček, co jsem uměla, proložila hereckými etudami. Když jsem se asi tak popatnácté sesunula z barové židličky, abych jí zahrála skeč, proč jsme v Americe, a proč naši večeři teď žerou krysy, nadšeně zatleskala a pronesla: „Budete bydlet u mě.“
U Petrušky, jak jsme jí říkali, jsme žili tři měsíce než nám kultivovaně naznačila, že jsme sice sweet hearts, ale taky je načase vypadnout.

Ze svrabu nám ve Státech pomohla řada lidí a byly jim fuk jejich vlastní předsudky: jakože jsme z dost pochybný země, kde nejsou asfaltový silnice, kreditky, stromy, jezdíme na koních a holky si neholej nohy a podpaždí. Stačilo zajít do baru, předvést, jak se ty jejich pitchery s ledovym „pivem“ chlemtaj po česku a stala se z nás velice populární dvojka.
Naše asimilace tam trvala několik týdnů. Tady v Čechách, 60 kilometrů od Prahy, jsme cizinci pár let, ačkoliv jsme šli na to dost podobně.

See ya later alligator,
Vaše Brenda Volšová

ps.: Foto je pouze ilustrační

Previous Post Next Post

You Might Also Like

Žádný komentář

Napsat komentář