Zápisky

A KOHO POHŘBÍME TEĎ, MAMINKO?

Vyrazili jsme s Evženem na kola. Stavujeme se na jedno. Na zahrádce si chlapi povídaj o kočkách, jak ta či ona ne/přežila svoji smrt. Historky jsou to bizarní, šokující i veselé. To ještě nevím, jaký má ta dokonalá dáma Synchronicita smysl pro humor.

Vracíme se domů. U popelnice leží modrý pytel na odpadky a pod ním čouhá cosi černýho.
„Ne, to ne,“ vykřikla jsem a rozplakala se. Lojzík. Našeho ani ne ročního kocourka srazilo auto a sousedé nám ho přinesli před branku (děkuju!).
„Běž mu to prosím tebe opláchnout,“ vzlykám a ukazuju na ucho, ze kterýho mu líně teče krev, „… aby až přijedou děti… ať ho takhlenc nevidí.“
Evžen šel a ve své důslednosti ho zlil celýho hadicí.
„Šmarjá, takhle budou vyděšený ještě víc,“ prohlížím si spařený sele v kočičím podání a přemýšlím, co teď s ním.

Přenesli jsme ho do obýváku. Evžen šel kopat hrob a já uchopila fén. Chvíli suším jednu stranu, pak ho otočím a druhou. Srst ne a ne uschnout. Trvá to dlouho. Zprvu ještě vzlykám a pak už se soustředím na práci. Hlavou mi vířej myšlenky: jak je svět nespravedlivej, jakej byl Lojza pašák, proč se ze smrti stala negace života a z pohřbů neosobní, sterilní a trapný dvacetiminutovky v krematoriu, a že tu fénuju mrtvýho kocoura.
Hm, musí se nechat, že po hodině a půl dlouhé kosmetice, jež v sobě zahrnovala kromě sušení, hlazení, krápění slzami i odborný narafičení lehce zdeformované hlavy, vypadá Lojzíček fantasticky. Jsem zvědavá, jak tu zprávu přijmou děti. Už nám sice umřelo pár zvířat, ale to byly ve věku, kdy smrti rozumí po svém. Kdysi, to byly Bolce asi tři, nám umřel taky kocour, a když jsme dokončily obřad (zpívalo se Já jsem z Kutné Hory, poněvadž se to zrovna učili ve školce), zatleskala radostně ručičkama a se zářícíma očima zvolala:
„A koho pohřbíme teď, maminko?“

Zachovaly se tak, jak jsem tipovala, jen Bolčina první reakce: „To si děláš prdel,“ kterou pro sichr zopakovala ještě jednou, asi aby bylo jasné, že slyším dobře, mě lehce zneklidněla. Nutno podotknout, že to bylo plné zoufalství, bezmoci a smutku, a že se později omluvila.

Ukázali jsme jim Lojzíka. Já si ho prohlížela se zalíbením a odborným okem novopečené funebračky, ony zdrceně a se žalem. Pak si k němu sedly, povídaly si s ním, vzpomínaly, plakaly,… Lolek po drahné době začal zvědavě prozkoumávat mrtvý tělíčko. Ptal se, proč je tak tuhej, jak to, že vypadá jako když spí, proč není vidět zranění a v kolik hodin se to stalo. Bolka se ptala v duchu Heideggera po jsoucnu a podstatě bytí. Výživné povídání.
U hrobečku už pak stály dvě klidné, vyrovnané a smutné děti, které se ani nepohádaly o lopatu. Do hrobu mu vložily obrázky, dopisy na rozloučenou, poupata z oblíbeného stromu a dvě hračky. Tentokrát zvolily Ach synku, synku a bylo po funuse.
Měls to hezký, Lojzíku!

 

Živě mává,
Brenda Kopfrkingl Volšová

 

Určitě si přečtěte i text, kde o Lojzíkovi píšu: KOTĚ. MLÁDĚ. DÍTĚ. MIMINO

Zápisky

MŮJ MALÝ BÉBEL

Dneska slaví 85 let moje láska. Zatímco Rumcajs se mi přestal líbit tak v pěti letech, Lambert coby Tarzan byla chvilková záležitost, Cruise nechápu doteď, Belmonda jsem prvně viděla jako Zvíře a bezmezně a navždy se zamilovala (nejspíš jako každý).

Lolek spadl do potoka. Minulou neděli. Asi jak bylo krásně, nedalo mu to, a když si hrál s klukama v lese, žuchl tam. Byl celej mokrej. A to má potok tak třicet čísel. Převzala jsem si ho o pár hodin později, suchýho a ve vypůjčenym oblečení.

O čtyři dny později
Ve čtvrtek skákal s jinejma kumpánama z hráze na stavidlo. Prý se mu to povedlo tak stokrát i s natáčením (grrr). Jenže. Pak přišla holka, chtěl jí to ukázat a hodil záda. Nevim, jestli tam ten šutr byl nebo si ho ten můj malej pábitel vybájil, ale scénář se opakoval. Byl durch a vyzvedla jsem si ho o pár hodin později v cizích hadrech. Na druhý den volal plačíc ze školy, že ho ten kotník a záda vážně moc bolej. Evžen s ním strávil tři hodiny na pohotovosti, Lolka dvakrát ozářili a šlo se dom. Měl být dva týdny v klidu.

O dva dny později
V sobotu šli prý s kámošem způsobně a klidně! po lese a OMYLEM (jak mi napsala kamarádka) spadli do potoka. Zas byl jak vodník a mě už se plete, jestli tepláky s proužkem patří Radkovi nebo Kájovi, a komu mám vrátit ponožky a komu slipy?

O dva dny později
Dneska přelejzal plot. Pro kopačák. Namísto milionům chvilek na Václaváku jsme věnovali 45 minut pohotovosti. Seděli jsme na tom samym místě, co před třemi dny a obdrželi i stejný pořadový číslo 772, což je neuvěřitelný tak, že mi to sem stojí za to zaznamenat. Lolek odešel o berlích, se zmasenou holení a třemi stehy navrch.

Miluju tyhle rozkošný a pohybově nadaný rošťáky bez pudu sebezáchovy. S šibalskym úsměvem a účesem vstanu a jdu. Jenže mít takovýho malýho Bébela doma a být mu matkou, je fakt vo nervy!

Jdu si radši číst. Belmondovy vzpomínky, kterejma jsem si udělala radost. Doufám, že to bude nejen dobrý, ale že se tam dočtu i jakej byl jako dítě a co na to jeho máma.

 

Přeju nejen Bébelovi, ale všem, kteří si dokázali uchovat kousek toho belmondovskýho srdce, jen to nejlepší!

Mávám na Václavák,
Vaše Brenda V.

 

Určitě si ještě přečtěte o Bolce a její předpubertě v 18 bodech.

Zápisky

PŘEDPUBERTA PODLE BOLKY V 18 BODECH

Táhne jí na jedenáct a taky na ledviny. To kvůli krátkejm trikům, co zase frčej, a kterejm musim říkat crop topy, jinak mi Bolka nerozumí. To, že se moje holčička ocitla v dalším levelu lidskýho vývoje, jsem zaznamenala okamžitě. Zareagovala jinak než obvykle. Začala jsem si pracovitosti jejích hormonů všímat pozorněji a níže s jejím dovolením předkládám výčet:

  1. Oblečení musí být černé, bílé, šedé, ideálně bezpohlavní. Zatímco předtím odmítala nosit sukně a šaty, protože by nemohla metat hvězdy, teď je nechce, protože tomu nerozumím.
  2. Ačkoliv se nemaluje, spotřeba odličovacích tampónů se zdesetinásobila.
  3. Aby prý usnula, musí mít u sebe oblíbené plyšáky. Běda však, když se zapomenu a přibalím jí jednoho s sebou na tábor či soustředění.
  4. To, že je zmlsaná a nerada maso je fakt a ví to, akorát tomu teď říká: Jsem vegetariánka.
  5. Zničehonic zaječí, zařve, zapiští, zahýká, zabrblá, zachroptí, zasměje se anebo to vydává naráz několik minut v kuse.
  6. Bolí jí hlava víc než měsíc a nikdo neví proč.
  7. Občas mě obejme, tiskne, pusinkuje, říká mi bez ironie a s láskou: Maminko, maminečko, ty seš moje nejlepší maminečka na světě, což dřív nedělala.
  8. Jsem prý ta nejhorší matka ve vesmíru.
  9. Někdy se projevuje vyloženě nepřátelsky. Obzvlášť při debatách o telefonu a hře na piano.
  10. Když je naštvaná, práskne dveřmi a významně dupe po schodech nebo běží do pokojíčku (rozhoduje intenzita rozčilení). Po vychladnutí přijde (nebo já) a pomazlíme se. Předpokládám, že za dva, tři roky bude druhá část etudy z její strany vynechána.
  11. Umí dokonale načasovat protažené obličeje a oči v sloup. /pozn. Evžena…odkoukala od maminky/
  12. Často bývá hluchá, slepá, němá, někdy bez nohou, rukou a hlavy.
  13. Dá se s ní už skvěle pokecat. Je vtipná, má zajímavý názory i sebereflexi.
  14. Absolutně se s ní nedá mluvit. Nikdy a o ničem.
  15. Prý si jí moc všímám!
  16. Prý si jí vůbec nevšímám!
  17. Má odpověď úplně na všechno a její argumentace bývají brilantní.
  18. „To není fééééééééééééééér!“ „Ne!“

 

Určutě si ještě přečtěte o Lolkovi, prootže to je Můj malý Bébel.

Zápisky

KDO JE PREZIDENTEM VE ŠKOLCE? KRÁLÍK NEBO OPICE?

Dnes jsem uspořádala prezidentský volby. Ve školce. Ve svý třídě.
„Jaký by měl být prezident?“ ptám se.
Přízviska jako hodný, milý, nejmilejší se ozývalo ze všech stran. Taky musí umět vládnout, velet vojákům, mít rád děti a zvířátka. A dobře hlídat zeměkouli!
„Musí být bohatý!“ řekl důrazně Jiřík.
„A-no, a-no,“ skandovaly ostatní děti, „musí být bo-ha-tý.“
„To není pravda,“ oponoval Martínek, „nesmí být bohatý, protože by byl pak zlý.“
„A-no, a-no,“ skandovaly ostatní děti, „nesmí být bo-ha-tý.“
„Aby pak ale něco neukrad, když bude chudej,“ špitne Maruška.
„Tak musí být sportovec,“ nedá se Jiřík.
„Nené, nemusí,“ umlčují ho malí voliči.
Jiřík se otočil zády a tím jeho rozjímání nad profilem hlavy státu skončilo.
„Musí umět řídit, aby si dojel nakoupit,“ pronesl Honzík.
Tscc,“ zasyčela Adélka, „si pošle slouhy, ne?“
„To by taky mohl umřít hlady,“ opáčil Honzík.
Začnu jim představovat kandidáty – králíka, opici, psa, kočku – a oni mi diktují, jaké jejich vlastnosti se hodí pro dobrýho prezidenta. Rozdám volební lístky. Po jednom odchází do „volební místnosti“, kde zaškrtávaj svýho favorita. Velmi důležitě házej lístky do urny. Počítáme hlasy. Ve třídě roste napětí. Ozývaj se vzrušený výkřiky a zklamaný vzdechy.
Vítězí kočka.
Honzík a Pepík se rozpláčou, Martínek odchází trucovat do rohu k Jiříkovi a po zbytek dne se s nikým nebaví. Tobík se vzteká a vyvolá hádku s Janičkou, Ivánek cosi vykřikuje o pitomé kočce a pro sichr kopne Adélku. Ta začne brečet, protože volila pejska jako on, tak nechápe ten kopanec a taky to bolí. Staník se omlouvá Terezce, protože si myslel, že hodila lístek kočičce, a tak jí taky volil. Liduška za mnou chodí, že to prej nepla a dožaduje se nových voleb. Jako jediná chtěla opici.
Voliči kočky jásaj, jedni tancujou, objímaj se, další se posmívaj. Třída se mi rozpadla. Rozdělila. Utěšuju poražený, zklidňuju vítěze a přemýšlím, jak se budu cítit po volbách já.

 

2018-01-25 12.33.49


Určitě si přečtěte ještě tohle: Říkají mi pančelko!?

 

 

 

Zápisky

SLZY NA VÁCLAVÁKU

Radši bych byla doma a hrála třeba i nekonečný Dostihy a sázky než se táhla 70 kiláků do Prahy, kde bude kosa a bambilion lidí. Anebo tak zůstat sama. Ach. Zalezla bych si do postele a četla si.

Je 17. listopadu. Jsme v backstage na Václaváku. Střídavě se to tu hemží kandidáty na presidenta, politiky, herci, muzikanty a rozmanitými mluvčími od ikony mladých, Kovyho, po idola starých, Hanáka. Mezi nima se motaj fotografové, televizní štáby a Lolek s Bolkou. Pozorujou ten mumraj, a když zrovna nepřiběhnou a neptaj se, jestli ten šedivej pán není náhodou ten vod nás z elektra (Pithart) a týpek v reflexní vestě americkej herec (sekuriťák), sledují svůj cíl.
Lolek chce bejt vidět v televizi a tak se producíruje u pódia a kamer. Bolka se snaží bejt neviditelná, aby si mohla opakovaně chodit pro nalámaný Polomáčené, co se tu podávaj ke kafi. Pak už je to ale neba a tak vyrážíme do ulic.

Víc než blízkost mediálních obličejů, vystoupení Kapitána Dema, fotka s Kovym, masa lidí, píšťalky nebo zapalování svíček, je zaujaly dva houmlesáci. Fascinovaně hledí na toho mladšího, kterej je na kaši a bojuje o holej život s nízkym betonovym sloupem. Snaží si na něj sednout, ale jak nemá balanc, padá, sklouzává, hází rybičky, valí se po zemi a řehtá se tomu na celý kolo tak, až ho odvedou fízlové. Druhej, tak šedesátiletej, se opírá o berle a sleduje přenos na obří plazmě. Pláče. Bolka do mě šťouchá a zírá na něj.
Začne se zpívat hymna a já vzpomínám, jak mi spolužačka cosi šeptá o nějakym Havlovi, jak nám soudružka zástupkyně strhává trikoloru, jak se ze dne na den přetransformovaly ruštinářky na angličtinářky a měly vztek, že jsme je hned neoslovovaly pančelko. Na Letnou a jak mě vzal táta naposledy v životě na koně a já se tím mořem hlav málem zalkla. Na herce Kemra, jehož jsem se jako malá holka bála a teď tu stál opodál, smál se a cinkal klíčema jako my. Na mýho prvního Silvestra mimo domov, bez našich a Menšíka, zato na Václaváku a s bráchou, co ten rok maturoval…

Kolik tak bylo tehdy našim? Kolem čtyřiceti. Panejo, jako teď mně. Už ne tak mladí, aby nevěděli, co chtěj a ani tak staří, aby si tu nabytou naději neužili. Plodný léta prožili za komančů a těšili se, jak jim bude ve svobodě dobře. Teď sotva vycházej s důchodem, všechno je nějak moc rychlý a při sledování večerních zpráv jim je na nic a tak maj strach. Nedivim se, že generace našich rodičů bývá tak často zklamaná, lhostejná i nasraná, a tak volí kdekoho anebo nikoho.

„Mami, ty brečíš?“
ptá se Bolka a já mám vážně v očích slzy. Dívám se na ni a nevím, co říct. Že mám nostalgickou? Že mě hymna a Modlitba pro Martu vždycky dojmou? Že jsem hrdá, že jsem Češka? Že jsem si náhle a plně uvědomila, jak spoustu věcí už nestihnu? Že moc dobře rozumím slzám toho bezdomovce?

A tak jsem jen řekla: „Jsem strašně ráda, že jsem tady s váma.“


Určitě si přečtěte ještě tohle: ŠTAMGASTI NA HRAD

Zápisky

KOTĚ. MLÁDĚ. DÍTĚ. MIMINO

Bylo zvláštní najít ve sklepě kočárek. Nahrnuly se mi slzy do očí. Vzpomněla jsem si, jak jsem se před pár lety dohadovala s Evženem, že ten kočárek se rozhodně nedá pryč, protože, co kdyby… vždyť přece budeme mít velkou rodinu, ne? On byl tehdy muzikant v alternativní kapele, já druhým rokem na mateřský. Přišla první splátka hypotéky a místo exploze minikopií, jsem začala hákovat. Musela jsem. Chtěla jsem.

Až na občasné chciještějednodítěteďhned záchvaty jsem byla v pohodě, poněvadž ten můj zástupnej prvek velký rodiny, čekal ve sklepě a nebylo to kvůli tomu, že jsem byla líná odvézt ho Židovi do frcu.
No jo. Jenže za pár týdnů oslavím čtyřicátiny a kdyby nastalo to „co kdyby“, koukala bych na ty dvě čárky asi krapet jinak než před lety.

Pokračuju ve vyklízení sklepa.
Tak a teď se objeví mimino, který mě osloví mami a já mu řeknu, šmarjá, já ti měla hroznej sen, jak nejsi. Anebo kdyby to břicho, co se mi vzdouvá pod tričkem nebylo ze žraní a pohodlnosti, ale kulatil by ho novej život. Jenže já vím, že to je blbost, že to mi jen mozek pouští skvělý pořady a slavnostnější chvíle pro vyhození pojízdný boudičky, ze který děti pozorovaly nebe, nebude. Skládám ho. Naposled. S nostalgií, něhou a taky vztekem, páč mi to nejde.

Je to bytelnej kočář. Jako bych tehdy tušila, že mě vesmír vyžene z velkoměsta do lesů, kde by designový serepetičky neobstály. Dívám se na něj a je jasný, že už ani ten Žid by ho nechtěl a dát ho na skládku je mi líto.

Ještěže mám/e kočku a nápad. Udělám z něj solidní bejvák pro Kebuli, za ty útlaky minulé i budoucí (děti si před pěti dny přitáhly domů kotě) si to zaslouží.

Kotě.
Mládě.
Dítě.
Mimino.

Asociace sice daly povel slzám, jenže v hlavě syčí vyčítavej hlas:… pár tvejch kámošek mělo a má problémy otěhotnět, jinejm umíraj děti a ty máš dvě, tak co bys ještě chtěla… Neslyším ho. Moje lůno řve: Holka, zavíraj se ti dveře!

A tak jako jsem vytahala ze sklepa, kde je vlhko, tma a v noci snad i bubáci, všechno to harampádí, co se tam za ta léta bez rozmyslu nahrnulo, připadá mi, že jsem z podobný hloubky vylovila i něco ze sebe. Prohlídla jsem si to, zahodila a dveře se zavřely.

 

ps.: Kebule utřela, páč luxusní bejvák obsadil malej Lojzík.

 

 

Zápisky

ŠTAMGASTI NA HRAD

Sedíme na zahrádce naší venkovský hospody. Štamgastskej stůl je plnej a opilej. Najednou je víc než ostatní slyšet chlapík kolem osmdesátky.

Víte, já na rozdíl od vás v tý Praze tehdy po revoluci byl,“ huláká do horký letní noci, „a jel jsem metrem.“ Jen to, jak poctivě si lokl, poživačně mlaskl a rukou si utřel pusu tak, jak se to u piva dělává, naznačovalo, že to bude něco víc než obvyklá zkazka o tom, kterak se krajánek v Práglu ztratil.
„To metro bylo barevný, všude nápisy, lidi se smáli. Tenkrát všichni Havlovi fandili a von jim řekl, já vám nemůžu poroučet, koho máte volit, ale jen bych chtěl říct, že bych se nerad dostal do stádia, že se budem jednou stydět a budem vypadat jako dítě, kterýmu vzala matka hračky,“ významně se rozhlídl po osazenstvu a dodal: „Tohle se mi od něj strašně líbilo, to se nesmí zapomenout.“

Pár vteřin ticha. Jsem dojatá. Jestli to řekl Havel nebo někdo jinej a zda vůbec, je celkem fuk. Podstatný je, že v obci, kde vyhráli komunisti, v místním rozhlase vyhrávaj Poupata, po okolí občas projedou auta polepený Ortelem a Stop islámu a jedinej černoch, kterýho berou na milost, je Mireček z Básníků, s tím vyrukoval oblíbenej místňák.
Když tu poslední volby vyhráli soudruzi, chtěli jsme se s Evženem odstěhovat. Proč taky žít a vychovávat děti v něčem takovym, že jo?

Jenže jak jsem uslyšela toho vitálního dědu, docvaklo mi, že namísto utíkání je potřeba bojovat. Třeba tím, že nebudu mít kvůli posledním výsledkům voleb politický předsudky vůči všem místním. Že ještě víc budu děti seznamovat s tím, co byl a je komunismus, fašismus a hafo dalších -ismů, jak se má chovat prezident, politik nebo co to je občanská angažovanost. A především, že hodnoty jako pravda, láska, čest, poctivost a slušnost jsou sakra silný a nesměj se zesměšňovat jenom proto, že jsou ve veřejnym a mediálním prostoru zrovna out. Možná je to až sysifovská práce, přesto se nesmí nikdy vzdát.

 

Krásné léto přeju.
Vaše hrdá Pražačka z krásné vsi

Ps.: À propos, kdo dal na obecní nástěnku ten plakát Havla? A kdo ho po týdnu strhnul?

 

 

Zápisky

KOŘENY

Před mnoha týdny jsem byla prvně ve speciální třídě. Čtyři autisté, jeden šestiletej schizofrenik a kluk, co má vzácnej syndrom se složitym názvem, jehož výsledkem je takovej lidskej pokroucenej uzlíček. Bála jsem se, jak sama sebe zvládnu.
Šla jsem s nima ven, krmila je, zajišťovala jejich bezpečí a ten čas byl tak na dřeň, že se mi od nich vůbec nechtělo.
Hluboký, nepřetržitý, krásný.
Když chytnete jejich oči, pozvou vás někam, kde je jasný jako facka, co je a není důležitý. Tenhle prožitek jsem si chtěla uchovat na časy, až budu mít zase divno u žaludku kvůli deadlinům, muzikantům, produkci, klientům nebo firmám, který po vás chtěj, abyste dělali pět povolání naráz za asistentskej honorář… Zkrátka, že ani tyhle skvělý práce, na který prej „lidi čekaj v kilometrovejch frontách“ nestojej za ten stres a setkávání s namistrovanejma pitomcema, který tomu šéfujou.

Už si nepotřebuju ukládat žádný pocity na pozdějc. Mám jasno. Ačkoliv jsem šla do školky jen na půl roku, abych si od toho všeho dáchla, zůstávám na zkrácený úvazek. Zbytek dne budu buď psát anebo lítat po kurtě s raketou v ruce a trénovat děti.
Jojo, vracím se ke kořenům. Takže to už jsem asi ofiko ve středním věku, ne?

 

foto: © Thomas Gowanlock

Narcisy už mají svojí slávu za sebou, ale teď sjem je učinila nesmrtelnými. .-)
Zápisky

ZDRAVÍM, SOUSEDKO!

Mít dobré sousedy je k nezaplacení. My je máme. Bohužel. Tenhle důležitej faktor v lidskym soužití nám totiž brání se případně té naší vilekulky na venkovskym rozcestí, zbavit. Považte sami:
1. Mladý usměvavý (jsou novomanželé) doktorský pár.
2. Jedna velmi stará dáma, kterou miluju, obzvlášť když mi vypráví, jaký to tu dřív bylo. Žije s ní její pohodová dcera ve věku mojí mámy a vnučka s rodinou.
3. Přes ulici bydlí jeden náš moc milej a blízkej kamarád, z druhé strany nás střeží padlí hrdinové.
No, neberte to. Obzvlášť, když víte, jaké požehnání je mít dobré sousedy a jaké peklo, kretény.

Život na vsi je ale i o sousedech vzdálenějších. Tuhle jsem se vracela se psem z procházky. Jdu kolem domu, kde bydlí dosti starý pán. Kromě tragickýho osudu a upovídanosti, má i dvojčata. Holky jsou starší než já, lehce postižené a srdečné. Jedna z nich mě právě zmerčila a bez pozdravu přikázala: „Počkej!“ Než jsem stihla protestovat, sehla se k jediný kytce, co jim rostla na zahradě, podala mi ji přes plot, houkla: „Na“ a byla fuč. Najednou jsem byla zas tou malou holkou ze 7. C., která nečekaně dostala od svý první lásky tu nejkrásnější kytičku fialek na světě. Vybavil se mi i ten punkovej DIY pugét ze směsi kytek, trávy, listí, větviček, prachu a hlíny, pro kterou mi lezl přes plot jeden frajer jakožto omluvenku za propařenou noc. Nebo ta singl bílá růže, která se může vytahovat, že byla svědkem naší supertajný svatby s Evženem. A co teprve bezpočet kvítků a plevele, co mi trhala Bolka s Lolkem, a kterejch dostávám čím dál tím míň.
Zatímco se mi hlavou míhaj kytkatý příhody, ty čtyři narcisy, co se mi klinkaj v ruce, už ví, že za tu spontánnost a radost, kterou mě nakazily, se bez debat pasovaly do mýho květinovýho top ten. Možná i proto, že jsem od žádnýho souseda ještě nikdy žádnou kytku jen tak nedostala. Až tady. U nás na vsi.

 

Poznámka k fotce: Ty čtyři narcisy už mají svoji slávu za sebou, ale teď jsem je učinila nesmrtelnými. 🙂

Zápisky

HLÁŠENÍ MÍSTNÍHO ROZHLASU

Když jsem poprvé zaslechla starostu, jak k nám občanům vesnice promlouvá přes místní rozhlas, vyprskla jsem smíchy. Copak se to nepoužívá už jen ve filmech nebo zapadlých vískách kdesi v Bílých Karpatech? Tak tohle se stane součástí mýho novýho života? Jakože všeho nechám a budu poslouchat nějaký nezáživný zprávy? Nikdy.

Uplynul nějaký ten pátek a jsem jedna z prvních, která přestane sekat trávu, dřevo a napomíná štěkajícího psa či uřvané děti, aby mohla naslouchat starostovu slovu. Stačí pootevřít okno a hned vím, kdy vyvezou bioodpad, nepoteče voda, koho si vzala zubatá a kdo bude dělat o víkendu v hospodě bordel, jestli hasiči, fotbalisti nebo myslivci. Geniální.

Vždycky to nejdřív zaškrundá, zaskřípe, zašumí a pak už začne rvát amplion otvírák (z hudebního slangu – první song na albu). Bývala to místní hymna – dechovka s fotbalovým textem. Přišlo mi to stylový a dobrý. Jenže pak to DJ Šerif sem tam proložil ABBOU nebo jiným střednědobým flákem z 80. let a já zavětřila, že jsme se nastěhovali do přelomové doby. Brdská vesnička vykročila vstříc světovosti, čert to vem, že o 40 let zaspala start.

Nesla jsem to nelibě, ale to jsem netušila, že na Dancing Queen budu vzpomínat s láskou. S novým a lepším starostou totiž přišel nový a horší playlist. Do amplionové hitparády se na první příčku suverénně prodrala propagandistická reklama na šťastné normalizační teenagery. Jakmile šumivý ticho z blízkých lesů rozříznou Poupata od soudruha Majkla Dejvida, jak se mu tu familiérně říká, mám chuť vzít basebalku a rozmlátit někomu tvář. Jenže basebalku nemáme, a tak se aspoň cholericky projevuju a přemýšlím, proč je ten českej mainstreamovej (nejen) hudební vkus tak děsně pokurvenej.